Život je prostě boj… omyl, život je o sdílení


Život je pro většinu z nás boj. Ráno musíme brzo vstávat do práce, cesta zasekaným městem, pak 8 hodin pracovních činností. A málo koho to vůbec baví… Rychlá pauza na oběd, stihnout včas odpíchnout píchačku a zase do práce. Domů se vracíme unavení, mrzutí a unavení jako po celodenním boji.

Termín stres se stal běžnou součástí našich životů a tzn. civilizační nemoci, které s sebou přináší zrovna tak.

Již dříve jsem psala, že naše životy jsou z velké části – troufla bych si říct většinou řízeny strachem. Potřebou mít kontrolu. Potřebou být přijatá společností… Toto jsou základní emocionální rozpoložení, které působí tzv. stres.

Naše společnost je podle spousty předpovědí na pokraji zhroucení. Proč? Protože jsou na pokraji zhroucení se lidé. Lidé, kteří neprožívají jen osobní bitvy, ale rovnou osobní válku. Každodenní válku trvající většinou téměř celý život. Nejsou schopni se zastavit, vypnout hlavu a relaxovat. Život jim utíká mezi prsty…

Kolik z nás nemá po 10ti letém srazu se střední téměř o čem mluvit… mluví se o práci, dětech, manželství… O čem mluvíte vy? Je Váš život také boj který s snažíte přežít, nebo záležitost plná sdílení, radosti, změn a lásky? Čeho je ve Vašem životě víc?

Ve válce je třeba být pořád ostražitý. Stačí chvilka nepozornosti a je po vás. Proto se neumíme uvolnit. A toto je moto, které má v podvědomí zakódováno spoustu z nás.

Celý náš život je boj, dokud se nám hlavou honí myšlenky na to, co nás ohrožuje. Co musíme udělat. Co se stalo, co by se stát mohlo a jak budeme reagovat, pokud k tomu doopravdy dojde. Vymýšlíme různé “bojové strategie” a… vůbec u toho nevnímáme přítomnost.

Indiáni to mají jinak. Dávno pochopili, že mysl je dobrý sluha, ale špatný pán. Pochopili, že mysl nemáme proto abychom pořád něco vymýšleni, budovali, porovnávali se, předháněli se… ale proto, abychom si s ní hráli.

Mysl nám umožňuje věci poznávat, dává nám přirozenou zvídavost, umožňuje sebepoznání, uvědomování si souvislostí… a pokud nás neovládá, tak nám dává také parádní hračku. Mysl může sloužit jako ten nejstrašnější generál, ale také jako prostředek k prožívání radosti.

Mysl, která je nezkrocená a ovládá nás vždy žene strach. Čím více strachu prožíváme, tím je naše mysl silnější. Čím je silnější, tím více strachu generuje a tak to pokračuje dál a dál. Většina lidí se zavře vůči svým emocím které strachy vyvolávají a přestane se vnímat, aby situaci vůbec dokázala ustát. A pokud je takových situací v našem životě hodně, stávají se z nás takřka chodící roboti bez emocí, kteří pořád jen řeší nějaké problémy a zapomenou žít. Jen přežívají.

Korunu tomu všemu ještě nasazuje zákon přitažlivosti, který naprosto neomylně dělá těžký život ještě těžším, krásný život ještě krásnějším.

Přestat žít život jako za války jde více způsoby, ale obecně lze řici, že jsou dvě základní možnosti. Buď se naučit zkrotit mysl a začít žít v přítomnosti, nebo postupně přestávat řešit zdroje strachů které nás dusí. Všechny jsou totiž založeny na pocitech, ne na reálném nebezpečí. Pokud to v hlavě přepneme, uvolníme bojovou atmosféru a budeme schopni svá srdce otevřít sdílení radosti. Tak jako tak přestaneme přežívat a začneme konečně žít.