Potřeba mít kontrolu – základní projev strachu a zároveň motor rozvoje…


Proč máme potřebu mít kontrolu? Je to pro náš druh v této době naprostá přirozenost. Je to cesta, kterou se vyvíjela naše civilizace. Ale proč? Co nás touto cestou žene?

Odpověď je strach. Strach, který nahradil důvěru

Každá bytost vnímá své okolí. Buď žije, nebo přemýšlí. Není příliš možné žít, naplno vnímat okolí a u toho přemýšlet. Čím je tvor jednodušší, tím méně přemýšlí. To je jasné.

Člověk dříve, už je to hodně dávno, fungoval jako zvíře. Jednoduše poslouchal intuici, zkušenost a stejně jako jiní tvorové buď našel potravu, úkryt… a přežil, nebo nepřežil. Jak se ale člověk vyvíjel, začal mít potřebu ušetřit čas, získat pohodlí, vyšší pocit bezpečí před predátory a další výhody. A tak začal přemýšlet a plánovat.

Tak začali vznikat první farmáři, domy spolu s nimi majetek a strach z jeho ztráty. Strach se začal prohlubovat. Čím více si myslíme že můžeme ztratit, tím větší máme potřebu mít kontrolu.

Všechno souvisí se vším a tak aby měl člověk kontrolu svůj svět smrskne do nějakého uchopitelného “tvaru” (třeba do koule) a ten pozoruje zvenčí. Svět mimo onu pomyslnou kouli pro něj přestává téměř existovat. Člověk s ním nepočítá, protože ho jeho mozek již není schopen pojmout a vzít v potaz všechny možnosti.

Např. Každý den chodím do práce, která pokryje všechny mé výdaje, mám partnera, partu kamarádů a každý pátek si s nimi chodím zaplavat. Mám tedy pohodlné bydlení, teplo, vodu, jídlo, pojištění pro případ, zábavu, kontakt s okolím, partnera, který je zdrojem lásky… a okolí mě takto přijímá. Mám tedy pocit bezpečí z hlediska fyzického i alespoň nějak psychického. No jo, ale co když najednou nedokážu zaplatit nájem?

Pokud to nedokážu,riskuji že ztratím všechno to, co jsem vyjmenovala včetně postavení ve společnosti, přízně partnera i kamarádů. Pokud nebudu mít ani na nájem, nebudu moct platit za plavání, ani za společné akce… a tím se vyčlením ze skupiny…

Pokud tedy ztratím práci a nebudu mít dostatek peněz, ztratím takřka všechno. To je dobrá motivace, pro ono “mít peníze”, že? Průšvih je ale v tom, že to je motivace založená na strachu.

Žijeme v permanentním strachu. Pocit bezpečí nám dává až práce, kterou si myslíme že nemůžeme ztratit. Kdybychom však vnímali svět nejen v oné “kouli” ale celkově, tak bychom viděli že vnější jistoty neexistují. Vstupů a výstupů je tolik, že nic nelze brát jako samozřejmost nebo jistotu.

Čím více víme, tím více nás to zabíjí. Proč? Protože tím více přemýšlíme. Čím více máme podnětů, tím více máme potenciálních nebezpečí. Tím více je náš mozek zahlcen a tím více nejsme schopni žít. Jak jsem už psala, lze buď myslet, nebo žít.

Čím více myslíme, tím méně se vnímáme. Jsme populace lidí, kteří jsou slabí. Mají silné mozky, ale slabá těla, slabý pud sebezáchovy, slabé prožívání emocí a slabou intuici. Nevěříme sobě, ale věděckým důkazům a to všechno nás pomalu likviduje. Systém nás učil nevěřit sobě, ale učitelům ve školách, rodičům…

Aktuální věda je produktem strachu – potřeby mít kontrolu. Je to tedy právě strach, kdo hýbe pomyslným kolem vývoje lidstva.

Např. Dokud se příliš nevědělo jak tělo funguje, vše se řešilo bylinkami na základě zkušeností a intuice. Jak se věda rozvíjela, objevily se bakterie, viry, fungování orgánů atd, medicína se přizpůsobila a začala produkovat nespočet léků, které kompenzují konkrétní problém. Člověk se přiklonil k důkazu postaveném na strachu před staletými zkušenostmi a hlavně sám před sebou. Proč? Protože jsme naučeni věřit vědě, která nám dává biť falešný pocit bezpečí. Sama si ho většina z nás dát neumí.

Proč je to nebezpečné? Věda postupně popisuje detailnější a detailnější fungování jednotlivých orgánů, pak tkání, pak buněk, pak organel v buňkách… a čím dál tím víc je jasné, že všechno souvisí se vším. Jak si pak můžeme myslet, že jeden lék který ovlivní třeba slinivku ovlivní opravdu jen slinivku? Nikdo není schopný vědět, jaké důsledky bude mít takový zásah do těla.

Každý kdo potřebuje mít kontrolu svět vidí jen v rámci své “koule”, proto ani na základě stovky důkazů nemůže říct že zvážil všechny možnosti, všechna rizika.

Úplně stejně jako jsem to popsala s tělem to funguje naprosto se vším.

Nejzábavnější na tom je, že čím více víme, tím víc vidíme jak málo toho doopravdy víme. A to tvoří nový strach a ještě urputnější potřebu mít kontrolu… Jednou ten strach bude tak neúnosný, že nám nezbyde nic jiného, než se vrátit na začátek kruhu a začít zase věřit.

Zkoumat je naprosto v pořádku… pokřivený je motiv. Je třeba zkoumat pro radost, ne ze strachu pro umělý pocit bezpečí.

Teď si zkuste představit váš život. Všechno co Vás napadne je ona pomyslná koule a vy se na ni díváte zvenčí a popisujete ji. Vše co se dá hlídáte v závislosti na tom, jak Vy sami hodnotíte riziko že o to něco přijdete. Hlídáte to co se děje uvnitř a ideálně i všechny vstupy a výstupy. Co když se ale otočíte a uvidíte, že Vaše koule je velká asi jako špendlíková hlavička v moři? Zkuste si to představit…

Je tolik možností, tolik vstupů a výstupů které ovlivňují mikrovesmír  který jsme si vytvořili, že je nemožné mít nad tím kontrolu. Na to lidský mozek nemá kapacitu.

Po tomto vjemu má člověk dvě možnosti. První variantou je vrátit se ke svému mikrovesmíru a to co vnímal ignorovat. Druhou variantou je uzavřít cyklus a vydat se po stopách našich předků – učit se přestat nad vším přemýšlet, začít se vnímat a žít.

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂