Partnerství – jak vystoupit z rolí matka – syn


Role matka – syn jsou nečastější role ve vztazích v našich končinách. Proč to tak je? Může za to výchova. Již od pradávna jsme se učili, že žena musí být dobrou manželkou a tou je pokud se o muže i o domácnost dobře postará. Pokud taková není, žádný muž ji nebude chtít. Jinými slovy je bezcenná. Ženy jsou tedy už po léta vychovávány v tom, že pokud ideálně bez remcání nezastanou práci za x lidí, nemají hodnotu. Celý princip výchovy je tedy založen na popírání sebe sama na úkor péče o ostatní. Slabá, nevýkonná, stěžující si – tedy nespokojená, zoufalá atd. žena je nepřijatelná.

Aby se ženy ubránily tlaku na ně vyvíjenému a bolesti, kterou způsobuje, musí zavřít srdce. Z toho důvodu je svět plný párů, kde jsou prohozené role. Maminky totiž své syny učí že o ně bude vždy pečováno, že žena všechno zvládne, že mohou být slabí, rozmazlení, mohou mít nároky, mohou si stěžovat… Podle výchovy je to tak v pořádku. Otázka zní, jak z toho ven.

Tento model vytváří spoustu dalších emocí – žena (maminka) je jako anděl, který vše zařídí a děti (tedy i synové) maminku obdivují. Máme tu tedy obdiv k ženě – partnerce avšak vycházející z toho, co všechno zastane (nemusí to být pravda, ale máme takové pocity. Pokud bychom je neměly, nebály bychom se přestat být pečující atd a dokázaly bychom s tím ze dne na den skončit). Partnerka vedle sebe naopak vidí slabého muže, který se má „jako prase v žitě“, což ji nějakou dobu může dělat radost, avšak jednou si uvědomí, že to je nespravedlivé. Že také chce, aby o ni někdo tak pečoval. Tato situace však nevyhovuje ani muži, jehož přirozeností je chodit „po hraně“, tedy cítit vzrušení, nebezpečí a hlavně lásku… nic z toho však žena popírající samu sebe není schopna dávat v potřebné míře. Takový muž tedy buď také musí popírat svou přirozenost a bude žít ve zlaté kleci, nebo si vzrušení najde jinde, např. v podobě milenky, sportu, práci…

Vzhledem k tomu, že si ani jeden sám sebe neváží – ona myslí na ostatní více než na sebe a on buď popírá sám sebe nebo ze vztahu utíká některou z dříve zmíněných forem, jediné možné řešení je začít si sám sebe vážit. Ze strany ženy je třeba dát si čas, pečovat o sebe, rozmazlovat se a práci rozdělit. Z hlediska muže je třeba do vztahu dostat to, co hledá jinde.

Jak na to? Žena se bojí věnovat čas sobě, protože najednou by nežila v souladu s výchovou. Aby se do tohoto stavu dokázala dostat, je třeba projít strachm z toho, že ztratí svou hodnotu. Hodnoty založené na tom co umím a dělám jsou podmíněná sebeláska, opravdovou hodnotu nám může dát jen láska nepodmíněmá. Do hmoty se takovýto přechod projeví tím, že se žen začne otevírat. Bude emocionálnější, více plačtivá a zároveň usměvavá. Více vzteklá i milující. Muž to může vidět jako strach, ale také jako vzrušení z toho, zda zvládne takovouto partnerku řídit. Do vztahu se tak dostává vzrušení a ono pomyslné chození po hraně.

Cesta k nepodmíněné sebelásce je cesta, kdy žena ztrácí to v čem si připadá silná, prochází pocity zoufalství z toho jak je slabá a bezcenná, až se nakonec ve své slabosti začne milovat a stává se silnou doopravdy – nezávisle na čemkoliv. Emocionální žena ztrácí kontrolu – i nad mužem a tím rozbíjí pomyslnou zlatou klec, kterou vytvořila. Tím že se dokáže milovat slabá, dokáže naprosto nepodmíněně přijímat i muže, kterého před tím za slabost odmítala. Přijatý muž získává sebehodnotu a začíná se přijímat. Se sebehodnotou přichází přirozená – tedy mužská energie. Takováto transformace je záležitostí trvající měsíce až roky, ale stojí to za to.

Jak s tím může pomoci muž? Ideální je přijímat ženu ve stavech, které přicházejí. Tím se rozbíjí strach z nepřijetí (např. z toho že bude slabá) a celý proces může pokračovat. I muž může být iniciátorem transformace vztahu, ale nejsem chlap abych o tom psala.

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂