Jak se přijímat tak, aby to doopravdy fungovalo?


Existuje velký počet přijímacích technik a důležité je uvědomit si fakt, že na každého funguje něco jiného. Platí pár pravidel, které je třeba si vždy hlídat – bez nich totiž žádná z technika nedělá to, co má. Pokud si uvědomíte, že platí jeden z těchto bodů, technika nefungovala a naopak Vám ubližuje.

  1. To že jste se nebo nějakou situaci přijali znamená, že při hovoru na dané téma máte otevřené srdce – někoho hřeje, někdo se upřímně usmívá, někdo vnímá, jak se mu po těle rozlévá klid…
  2. Pokud stále posuzujete okolí na dané téma, nepřijali jste se. Jen jste dané téma zavřeli.
  3. Pokud máme v hlavě hlas který nechceme slyšet protože na dané téma šeptá “ošklivé” věci, opět jsme dané téma jen zavřeli a nepřijali se.

Je zásadní opravdu přijímat a ne se před problémy zavírat. Pokud totiž nějakými technikami navozujeme v hlavě stav, že vše je v pořádku, ale naše tělo to vnímá opačně, vzniká rozpor a tělo se brání. Pokud však zavřeme ono téma místo toho abychom ho přijali, přestaneme vnímat onu pomyslnou varovnou kontrolku, že je něco špatně a dostáváme se tak na descendetní kaskádu, která nás vleče do emocí spojených se sebeodmítáním – smutek, lítost, sebelítost, zoufalství. Tyto emoce si tedy stále intenzivněji přitahujeme o života.

Abychom se v něčem mohli přijmout, základ je se rozhodnout – vnitřně, že se i v dané situaci opravdu přijmout chci.

Např. Jsem svobodná matka, která otěhotněla v opilosti. Mám sice přítele, ale mlátí mě. Nemám pořádné příjmy a jsem na něm závislá. Po porodu mám 20 kg navíc, připadám si absolutně odpudivá, zoufalá, ošklivá, nemilovatelná… a celkově ztracený případ.

Základ je se rozhodnout, že i přes to se chci milovat. Proč? Protože si lásku zasloužím – a zde je první zásek, který vychází z naší společnosti. Nesplňuji kritéria, abych si lásku zasloužila. Je tedy třeba se rozhodnout, že si lásku zasloužím. Abych to dokázala, musím se rozhodnout, že mám hodnotu jako bytost – moji hodnotu neudává ani můj vzhled, ani to co umím, ani to jaká jsem…. Vidíte to? Je to kaskáda, která se pořád točí kolem sebelásky, sebehodnoty a sebevědomí.

Přijmout se taková jaká jsem je tedy běh na dlouhou trať. Vždycky. Pokaždé, když něco přijmu, otevře se téma, které jsme před tím neviděli. A tak to postupuje, dokud nebudeme osvícení. Každé další téma je hlubší, více souvisí s nastavením lidí ve státe a kolektivními vzorci. Z toho důvodu není kam spěchat – základ je se rozhodnout, že jsem v pořádku i když mám spoustu záseků, i když si třeba nepřipadá hezká, jsem smutná, mám depresecokoliv. Důležité je začínat s menšími věcmi a obecně začínat postupně.

 

  1. Přes meditaci – sestoupím do meditace, představím si orgán/čakru/meridián se kterým mám problém, vlezu do něj a vnímám emoce s ním spojené. Zavolám si anděla nebo jiného průvodce a zeptám se, co tam mám dělat. Dál už Vás vede průvodce. Průvodce Vás dovede k nějaké Vaší součásti, k nějaké vzpomínce, vizi… a tam je třeba řešit věci intuitivně. Je velice šikovné nejít sám, ale s někým zkušenějším. Šikovný léčitel umí odstraňovat překážky v cestě sám k sobě a umí navézt do řešení problémy.  Realita je totiž taková, že příčinu problému většinou nechceme vidět a tak vidíme jen tmu, zelenou louku, klademe si do cesty spoustu překážek a podobně. Úspěch poznáte tak, že uvolníte emoce. Buď se pootevře srdce a vnímáte lásku a štěstí, nebo se naopak rozbrečíte. Důležitá je vždy úcta a průvodci, úct sám k sobě a také je třeba si pohlídat, že průvodce není démon. Démoni nemají rádi obětí, lásku, slova díků a podobně.
  2. Práce s vnitřním dítětem a kritikem – V hlavě slyšíte hlásek, který se snažíte zadusit – všichni to známe – to je vnitřní kritik. Představte si kritika (často rodič) a Vaše malé já. Stoupněte si mezi ně, malé já chytněte za ruku a kritika nechte mluvit. Bude říkat to nejhorší co může…. až skončí, poděkujte mu a obejměte ho. Malému já řekněte, že dělalo to nejlepší co mohlo a že ho milujete i když “chybovalo”, cítí se nepřijatelně…. Opět je třeba to cítit.
  3. Práce s dechem – lze kombinovat se všemi technikami – jakmile se v průběhu některé z technik objeví tlak, tíha nebo podobný diskomfort v nějaké části těla, dýchejte do toho místa a říkejte si “je to jen energie, která chce proudit… tak ať proudí”. Průběhem času se tlak/tíha přesune… a znovu dýchejte do onoho místa. Nakonec tlak zmizí úplně. Vnímaví jedinci cítí vlny energie, jak se bloky uvolňují.
  4. Přes moudrost – je to taková diskuse sám se sebou, nebo s léčitelem. Spočívá v tom, že sami se sebou/s léčitelem diskutujete a odkýváte tak proč se chováte tak, jak se chováte. Tím si stále víc a víc rozumíte a nakonec se sami rozhodnete, že se i v takovém stavu chcete mít rádi. Opět je třeba řešit postupně.
    1. Např. Jsem vzteklá. Proč? Protože mě štve, že jsem celý den sama doma. Co mě na tom štve nejvíc? Jsem sama na dítě. Taky mě vlastně štve, že když se můj muž vrátí z práce, sedne si k počítači… A jak se cítím? Cítím se opuštěná, smutná… že mu nestojím ani za to, aby mi pomohl…. Cítím se jako kdybych byla užitečná jen k péči o dítě, vaření, uklízení…
    2. Takto pokračujeme tak dlouho, dokud se nerozsypeme, nebo rovnou nepřijmeme (to se stává až u pokročilejších, nebo u malých záseků). Ideální je se rozbrečet a nechat emoce proudit. Na začátku jsem si třeba říkala “ je v pořádku brečet”, abych si dovolila ony emoce pustit.
    3. Pak musí nastat přijímací část – “je v pořádku se cítit nepotřebná”,” je v pořádku se cítit nechtěná” – pořád dokola opakovat větu, která bolí. Po nějaké době se člověk dostane do stavu kdy se rozhodne, že se i “nepotřebný” chce mít rád. A pak už jen vnímat, prožívat a užívat si, že jsem v pořádku, i když se cítím “nepotřebná”.
    4. Pokud přesně znáte “rozbíjecí větu” stačí rovnou přijímací postup.

Jsou i další variace na téma – např. průchod skrz emocionální vrstvy, diskuse s lidmi které vnímáme jako viníky, diskuse s emocemi a podobně.

Na závěr bych ještě napsala, že je důležité si uvědomit, že všechno má spoustu vrstev a úrovní. To, že jsem neschopná tedy nestačí přijmout jednou, ale nejprve to přijmu v meditaci, pak když jsem nešikovná, pak když něco rozbiju před kamarády, pak když se ztrapním před cizími lidmi… pořád to stejné téma, jen jiné úrovně prožívání.

Život je zde fyzický a proto je třeba ho prožívat fyzicky – proto tady jsme. Pokud by stačilo žít v hlavě – v meditacích, ve svých světech atd., proč bychom měli tělo? Přestaňte přežívat a začněte žít barevný život plný emocí, pro který jsme byli stvořeni.

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂