Hranice… aneb nemůžeme zbořit to, co jsme nikdy nepostavili


Spoustu duchovních učení mluví o tom, jak je třeba vše milovat takové jaké je, nepodléhat negativním emocím, myslet pozitivně, ale je třeba si uvědomit, že toto je dalo by se říci cílový stav. Nesmíme zapomínat na to, že pro seberozvoj není směrodatný cíl, ale cesta.

Cesta se od cíle velice liší. Cíl je něco, kam se dostaneme ve chvíli, kdy si dané téma několikrát zpracujeme na všech úrovních a dáme mu dostatek času, aby se promítlo do hmoty.. Pak se člověk jednou vzbudí nebo má “AHA moment” a najednou víme, že jsme došly k onomu cíli. Dokud nad tématem přemýšlíme, vyřešené není.

Samotnou cestu k čemukoliv perfektně popisuje velká arkána tarotu. 22 tarotových karet symbolizuje jednoltlivé fáze cesty, tedy různé typy prožitků. Abychom došli k cíli – prožívání nepodmíněné lásky v dané situaci, musíme všechny tyto fáze postupně projít.

Tvorba hranic je jednou z fází, kterou je třeba prožít. Nemůžeme zbořit to, co jsme nikdy nevystavěli, nemůžeme přeskočit určitou fázi uvědomění. Vystavování hranic je v naší společnosti problém, protože souvisí se sebedůvěrou a sebeláskou. Vystavět hranice lidem na kterých nám nezáleží je podstatně snažší než je vystavět nejmilovanějším. Proč to tak je? Máme strach omezit – pokud omezíme, o daného člověka můžeme přijít. Tato teze pramení z pojetí lásky společností – podmíněná láska.

Hranice můžeme stavět hlavou a srdcem. Většina lidí tvoří hranice hlavou. Perfektně to je vidět u dětí a u psů. Pes i dítě totiž hranice vystavěné hlavou nechápe, takže je nevnímá. Pokud člověk tvořící hranice hlavou k jejich vystavění použije sílu – tělesné tresty, nadávky atd. dítě/pes se nerespektuje hranice, ale bojí se bolesti, tedy osoby, která takto hranici vystavěla. To je pravý opak lásky. To nejsou hranice v pravém slova smyslu.

Hranice tvoříme tak, že se vnitřně rozhodneme, co jsme a co již nejsme v dané situaci ochotni snášet. K tomuto rozhodnutí musíme dospět, což se v průběhu oné pomyslné cesty jednou zákonitě stane. Pokud ne v tomto životě, tak v dalším. Stane se to však až tehdy, až budeme schopni vnímat jak se cítíme a budeme mít takovou míru sebelásky, že upřednostníme sebe před osobou, které hranice udělujeme.

Z toho jasně vyplývá, že ona pomyslná cesta je plná emocí všeho druhu, které chodí ve vlnách a prohlubují se tak dlouho, dokud se nevyplaví nebo neodevzdá veškerá emocionální bolest spjatá s daným tématem a tím se ono téma doopravdy uzavře. Pak hranice již nebudeme potřebovat.

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂