Emoce


Emoce jsou slovo které se stále přetřásá, ale nějak mi připadá, že většina lidí neví jak ho uchopit a jak s emocemi pracovat. Když se podívám na naši výchovu, sice už nežijeme v  tak pokrytecké společnosti jako tomu bylo dříve, ale stále nejsme naučeni s emocemi pracovat. Teď si někdo z vás určitě říká, že to není pravda, protože emoce umí ovládat perfektně. Ale pozor, ovládat neznamená potlačovat. To nám jde většině opravdu dobře.

Za naše emoce se v dnešní společnosti velice často stydíme, protože máme pocit, že nás oslabují. Máme strach, aby nás někdo neviděl brečet, ale často taky jásat radostí. Proč to děláme? Může za to naše EGO, protože právě EGO nás chrání před bolestí. Pokud nám někdo řekne “Ale no tak, vždyť už nejseš malej, tak co řveš…” tak nám způsobí emocionální bolest (nepochopení a nepřijetí) a bolest nemáme rád nikdo…

Když příště nastane podobná situace, vzpomeneme si na onu větu a bolest nevyjádříme. Teď nemluvím o fyzické, ale o emocionální bolesti, která se dnešní společnosti neuznává – u žen se možná ještě trochu toleruje, ale chlapi jsou na tom mnohem hůř. Jak rosteme, vytváříme si obranu – nasazujeme masku ve formě EGA – to jsou ty věty “jsem v pohodě”, “ nic mi není”, “jsem silná, já to unesu” atd. -) bojíme se ukázat emoce, protože je máme spojené se slabostí a s další emocionální bolestí, když nás plačící někdo nepřijal – smál se, urážel, zamítal… Čím víc bolesti, tím víc se zavíráme do pevného krytu našeho EGA – navenek sluníčka a silné bytosti, uvnitř jen smutek, trosky a žal…

To, že emoce potlačíme a pak třeba už ani pořádně nevnímáme ale neznamená, že je nemáme a když je utlumíme, neznamená to, že nám neubližují. Tady platí zákon o zachování energie – pokud tedy emoci nepustíme, uložíme si ji někde v duši. Na dně naší duše tak vznikají “silážní jámy”, kam se všechno ukládá – každý orgán má speciální jámu na určité emoce… Teď to už začíná zavánět psychosomatikou – máte pravdu. Dřív to lidi věděli, znáte rčení jako “něco mi leží v žaludku”, “tohle nemůžu strávit”, “strachem se mi stáhlo hrdlo” a podobně? Podle toho si můžete snadno zapamatovat, kam se co ukládá – je to komplikovanější, protože orgány spolu komunikují pomocí meridiánů, ale principielně to funguje.

Když nějakou emoci přestaneme vyjadřovat (nebo ji vyjadřujeme v podstatně menší míře), ukládá se. Pokud ji v nás něco vyvolá, vzpomeneme si na již uloženou emoci, s ní se mám vybaví bolest která s ní souvisela a vesele do naší jámy přidáme další vrstvu. A tak tak stále pokračuje. Jen je tam té emocionální bolesti čím dál tím víc. Tak vznikají přecitlivělí lidé (kdo se tak narodil, nese ti to jako rodinnou karmu a aby se tomu dostal na kloub, musí ti karmu pochopit a přijmout… ). Přecitlivělí lidé mají pomyslnou sklenku emocí tak naplněnou, že stačí přilít jen něco málo a hned přeteče… ale stejně jako sklenka odteče jen málo z obsahu.

Když jsou silážní jámy do určité míry naplněné (to je individuální), začnou se projevovat psychické a fyzické problémy. Vnímaví jedinci si všimnou, že jsou více podráždění a začnou ventilovat, ti, co jsou stateční a udrží to v sobě si zakládají na fyzické problémy… viz psychosomatika.

Máte 3 možnosti, co s tím – ta v naší populaci nejoblíbenější je neřešit to a počkat, až se úplně rozsypeme 🙂 Někdo vybouchne a pustí to na lidi v okolí, nebo probrečí dlouhé večery, jiný skončí  na práškách nebo rovnou v nemocnici, pár lidí na antidepresivech. Pro farmaceutický průmysl super bilance.

Druhou možností je emoce ventilovat. Ono se to snadno řekne, ale já se to pár měsíců taky učila. Úplně povolit stavidla a opravdu od srdce si zařvat bolestí (emocionální) chce trochu cviku. V dnešní společnosti to není jednoduché. Ventilovat aktuální bolest ale nestačí – pokud vás teď někdo naštve a vy si za hodinku zajdete zařvat do lesa, vyventilujete aktuální problém, ale silážní jáma zůstává – a jsou to ty staré emoce v jámě, které působí problémy. Je potřeba pochopit, a ventilovat i to staré. Pokud emoce vyjádříte, přijímáte je. Tím přijímáte kusy vaší bytosti a vnitřní dítě. Doporučuju nahlas říkat, co mě třeba naštvalo a proč a na jazyk vám sami začnou chodit staré vzpomínky související se stejnou emocí. Je neuvěřitelně důležité se ale také chválit a hýčkat, protože pokud to obzvláště po takových vlnách negativních emocí, které si prožijete neuděláte, tak sami sobě budete vlastně říkat že je jste úplně plní sajrajtu a nedokonalí – ale to jsou další negativní emoce. Po emocionálním výlevu je fajn si dát čokoládu a teplou vanu a pořádně se pochválit, jak geniálně jste si zvládli zařvat. Neupínejte se na budoucnost – něco ve smyslu, až já to ze sebe dostanu, to bude nádhera – žijte teď. Teď jste to zvládli a teď na sebe buďte hrdí 🙂 Není třeba vše vyventylovat – to ani nejde, ale je přijmout se v hloubi prožitku.

Třetí možností je emoce odevzdat “bohu”, ale abyste to mohli udělat, musíte vůči dané situaci zcela shodit EGO a to je potřeba trénovat. Jde to po malých částech, když si část problému uvědomíte a přijmete ho srdcem. EGO shodíte tak, že se nepodmíněně přijmete v dané situaci.

Ještě bych na tohle téma zmínila nadváhu. Emoce se ukládají v tuku a ve vodě. Tuk je jako štít – ochrana před další emocionální bolestí. Hodně lidí nemá nadváhu z tuku, ale z vody. Přibíráte, pokud zadržujete emoce. Když něco zpracovávám, hýbe se mi váha nahoru a zase dolů klidně i o kilo za noc. To s tukem není možné – s vodou ano. Koho by tohle téma zajímalo víc, přečtěte si již dříve zmiňovanou knihu “ V zajetí jídla”.

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *