EGO – kapitola sama pro sebe


Psala jsem, že si naše duše vybírá rodiče. Proč? Protože si vybírá životní zkušenosti, které si chce prožít a hledá tedy rodiče, kteří jí to nejlépe umožní. Výběr je složitá věc, záleží na mnoha faktorech na úrovni mnoha dimenzí… Když duše sestoupí do rostoucího plodu v děloze, je čistá, ale většinou zapomene, co se dělo „tam nahoře“. Už během těhotenství ji tedy ovlivňuje duše matky, se kterou jsou úzce propojené.

Jíž v děloze je dítě ovlivňováno vyzařováním rodičů a výchovou. Kdyby byli rodiče osvícení a vyzařovali jen lásku, nebyli by tu – jsme tu proto, abychom se učili a prožívali – a proto dítko vnímá energie, které vyzařuje okolí – většinou rodiče. Pokud to nejsou rodiče, ale třeba pěstouni, musí se duše dítěte dřív nebo později vypořádat s faktem, že o rodiče přišlo. Ať je to tak či onak, rodiče duši dítěte „poznamenají“ na celý život. Jsou vlastně takovými zprostředkovateli rodinné karmy. Umožní nové duši zprostředkovat ideální stav pro získávání prožitků (Tady narážím na karmu…neberu jí jako ani dobrou, ani špatnou. Dalo by se říct, že duše si chce prožít veškerý sortiment emocí, pocitů, situací… a „zaškrtává, co má už splněno“. Karma je tedy vlastně takový seznam… rozpočet na všechny životy. A vy se pohybujete nejtsrategičtější cestou až na konec seznamu… Pak se cyklus uzavře a duše opět splyne s „bohem“. Proto každý žijeme jinou inkarnaci a každému vyhovují jiní rodiče, protože „zaškrtávací strategie“ každé duše je jiná :)).

Každý rodič, který na 100% nepřijal sám sebe vyzařuje jak to krásné, tak to nezpracované a jak to tak bývá, co se nejvíce snažíme schovat, to na sebe nejvíce upozorňuje. Dítě do věku zhruba 9 ti let vnímá hlavně duši, slova jsou primární až později. Proto máme stejné problémy jako naši rodiče. Pokud měli málo sebedůvěry, naučili jste se to od nich. Pokud se neměli rádi, jste na tom stejně… a pak vstupuje na řadu výchova jak rodiči, tak společností, která nás hodí do situací, které neumíme zvládat – dost často právě kvůli nezvládnuté sebedůvěře, kterou má obrovská část populace (za to můžeme poděkovat našemu systému). Např. dítě, které je doma káráno za určité věci – často věci, které jako batole dělat mohlo – třeba shazovat předměty a káráno za to nebylo, ztrácí sebedůvěru ještě víc, protože neví, co je dobře a co špatně. Duše se tedy začíná bránit, protože má strach a její mechanismus obrany je právě EGO.

Když dítě pošlete do školy, pak do školy… nebo třeba na kroužky, začnou se naučené vzorce různých dětí tlouct a duše je ještě zmatenější. Teď se vám může zdát, že je spousta dětí, které jsou zakřiknuté a ty vysoké EGO přece nemají, protože nikoho neponižují…to ale není pravda. Jejich EGO se pouze projevuje jinak.

Co je tedy EGO? Je to něco jako Windows na počítači. Program, který umožňuje instalaci dalších programů. Windows slouží jen jako prostředí pro prožívání .- odehrávané se děje. Pokud nastane „modrá smrt“, a Ego spadne, otevře se nám srdce a prožíváme čistě – tedy jen lásku nebo všechno co nám brání v tom jí prožívat. Není ani dobré, ani špatné… prostě jen je. To, co nám tedy ubližuje není EGO, ale programy, které díky němu můžou fungovat. Ty se pak projevují podle každého z nás. První, co si zapisujeme do našeho operačního systému jsou vzorce z rodinné karmy. Každý programoval sám, takže je u každého projev jiný. Nejčastější obranou je útočit, nebo se zavřít. Teď se trochu vrátím k tématu vztahy…

Pokud jste nedokázali přijmout rodiče, nepřijali jste některé jejich vlastnosti -) ty stejné vlastnosti ale máte díky učení se z vyzařování rodičů (karmě) zákonitě taky, takže jste nepřijali ani sami sebe, protože ty stejné vlastnosti vás na vás štvou – většinou se za ně stydíte (nebo je vystavujete na obdiv, abyste ukázali jak jste je přijali, ale uvnitř vás stejně pěkně meděj) -) nastupuje obranný mechanismus, protože se bojíte, aby vás i s těmito vlastnostmi přijalo okolí – budujete masky ve formě programů -) když někdo rejpne do bolavého místa, nastává obranný mechanismus – útok, nebo útěk -) ať nastane kterákoli z těchto variant, k lásce, upřímnosti nebo třeba citlivosti ve vztahu to nepřispívá -) oba ze strachu začnou zavírat srdce a milenci (kamarádi, rodiny,…) se od sebe oddalují… Proto nám nepřijetí rodičů kazí vztahy. Kazí nám je strach z nepřijetí/odmítnutí – následně projevy EGA.

Ten průšvih je v tom, že s každým dalším vztahem se naše strachy prohlubují. (Teď nemluvím o vztahu partnerském, ale o všech – kamarádi, pracovní vztahy, sourozenecké vztahy…. Přitahujeme to, co vyzařujeme, takže dostáváme zrcadla – pokud si člověk neuvědomí, že mu na druhém vadí to, co nezpracoval u sebe, zranění se zvyšují a s nimi i strach – následně programy EGA. Ti největší egoisté jsou nejvíce zranění lidé!!! Pokud se člověk bojí vidět svoje „nedokonalosti“ a bojí se si je přiznat, dostává se do nekonečných smyček zrcadel a následného zranění, které se prohlubují. S nimi se prohlubuje vyzařování negativních emocí (takový člověk vnitřně asi nebude zrovna v pohodě) a přitahuje si lidi na podobné frekvenci – v podobném vnitřním rozpoložení. Práce s EGEm je práce na celý život, protože se ho zbavíte až v případě, že se kompletně příjmete – všechna svoje rozhodnutí, všechny činy, všechny emoce, všechny svoje temné stránky…a to včetně minulých životů. To se stane až v poslední inkarnaci, do té doby svoje EGO potřebujete, protože vaše duše je dalo by se říct„odškrcená“ část „boha“ a EGO je to, co nás dělá samostatnou jednotkou. Když ho ztratíte úplně, splynete s „bohem“. 

Ego je zeď mezi prožíváním vnějšího světa a naší duší. Pokud žijeme minulostí nebo budoucností a nežijeme teď, nevnímáme svojí duši. V hlavě nám pořád běhají myšlenky a i když duše volá o pomoc, neslyšíme ji. Jediné volání které vnímáme jsou křivdy minulosti, strachy z budoucnosti, strachy o tom, co si o nás myslí okolí… strachy, které vytvořily naše EGO. Většina lidí nedokáže žít teď, protože je zvyklá vnímat projevy svého EGA, ne strachy, kvůli kterým si ho vytvořila. Když se naše duše hroutí, hroutí se i fyzické tělo – z toho pramení veškerá psychosomatika, kterou najdete na netu. Např. lidé, kteří téměř pořád kvůli EGU žijou minulostí a budoucností mají super možnost pořídit si Alzheimerovu chorobu, protože duše už neví, jak jinak na sebe upozornit a lidé s touto chorobou žijí prakticky jen teď… Je to naprosto geniálně vymyšlené.

Pokud se tedy rozhodnete sblížit se svou duší – zbavit se EGA, máte více možností. Jednou z nich je cíleně ho likvidovat, jak se velice často prosazuje. Uvědomte si, co to ale způsobí. Lidé nemají EGO jen tak pro nic za nic a není to ani vada na kráse, kterou by šlo odoperovat – je to operační systém, na kterém dalo by se říct běží naše osobnost ve formě programů. Myslíte, že se líp přijmete, pokud do sebe budete kopat a nadávat svojí části? Navíc té, která vás charakterizuje? Ono to do určité míry funguje, ale taky se vám může stát, že si najednou uvědomíte tolik problémů a tolik svých částí, které nemáte rádi, že to neunesete a skončíte na antidepresivech. Snažit se zničit EGO má tedy asi stejný smysl jako chtít odinstalovat operační systém na počítači a neinstalovat nový… Běžný uživatel takový počítač prostě používat neumí. 

Další možností je zjistit, proč v určité situaci se EGO projevuje nastavením masky a tuto svoji část přijmout. Pak maska odejde sama, protože už jí nepotřebujete a jako bonus se máte raději a pomůže vám to i se sebedůvěrou, protože jste to zvládli a vidíte výsledky. Vzhledem k tomu, že duše se učí prožíváním a ne zjišťováním informací jako rozum, lze výsledků dosáhnout velice rychle při pochopení sebe sama v hluboké meditaci. Záleží na tom, jak hluboko je problém zasekaný. Touto metodou masky neodstraňujete komplexně, ale po částech – po jednotlivých kusech duše, které jste nepřijali. Zkuste to.

Masky jsou obrana, proto nám nedovolují projevit slabost. Pak je tu otázka, co to je vlastně slabost a kdo určuje co to je slabost… hodnotí pouze EGO – programy, kterým umožňuje fungovat. Takže programy někoho, kdo neměl něco zpracované určilo co je slabost a tím ostatním dalo vzor, aby si taky vytvořili masky vůči stejné věci. Teď mluvím třeba o pláči, o vyjadřování všech emocí, o strachu, o dokonalosti, kterou nám vnucují filmy a reklamy… ale patří tam taky některé kulturní zvyky – např. kdybych běhala po Brně nahoře bez, tak se bude spousta lidí pohoršovat. Proč? Mají strach se přidat, protože to normy považují za špatné, protože nemají takovou sebedůvěru, protože si nemyslí, že je to vhodné…a prostě by se sami v takové situaci nepřijali (A opět… proč to není vhodné? Co je na tom špatného?) Strach prožívají programy, které směle nazýváme EGO. A jsme zase tam… A jako jackpot tu máme policii, strážce vzorců nezpracovaného vzorců kolektivního vědomí, někoho před námi, která by mě srovnala do latě… vzala by mi svobodu projevu. Policii samozřejmě potřebujeme, protože jinak by vznikla anarchie ne harmonická společnost. Na to naše planeta ještě není připravená. To by nejdřív lidi museli vnímat svou duši, aby neměli potřebu řídit se vzorci vycházejícími ze strachu…

Strach fungující díky EGU je svěrací kazajka, která nám diktuje co můžeme a co nemůžeme. My, že jsme svobodná společnost? Podívejte se, kolik věci byste neudělali. Zeptejte se sami sebe proč? Zjistíte, že v tom je strach… Svobodná je srnka… Běhá po lese, sežere na co přijde, když jí někdo vyplaší, uteče. Neřeší co bylo, neřeší co bude. Prostě je. Neřeší, co si o ní pomyslí jelen, když uteče před nebezpečím. O jelenovi si nikdo nemyslí, že je looser, když ryčí bolestí, kterou mu způsobila kulka myslivce. Veverka se jim nesměje, že neumějí lézt po stromech, nebo že jsou to paka, protože žerou trávu a ne oříšky… Ona taky jen je. Nikdo se s nikým neporovnává. Když zvíře loví, zabije a nemučí. A nikdo nikoho nesoudí. To je svoboda. Svoboda je tam, kde není permenentní strach – respektive vzorce na něm postavené… neříkám „Jasně, teď se všichni vydáme do lesů, serveme ze sebe oblečení a půjdeme se chovat jako srnky“ , ale máme se od nich hodně co učit. Nesoudí, nežijí ve strachu (protože strach pramení z očekávání a očekávání je výplodem vzorců chování– to co srnky mají, jsou reflexy), neřeší co si o nich kdo myslí, dělají to, co je jim přirozené a poslouchají svou duši – žijí teď.

Pokud chcete něco změnit, změňte sebe a jděte příkladem. Duše se učí zkušeností. Můžete se snažit někomu vysvětlit, že má myslet pozitivně, ale pokud to sami neděláte, nemá se to od koho naučit 🙂 Jestli chcete pochopit svojí duši lámejte předsudky a bariéry, které nám předala společnost. Když vás něco bolí – i v duši – vyjádřete to. Srnka by to udělala. Pokuste se víc soustředit na přítomnost. Zjistíte, proč máte život jaký máte. Nemusíte chodit k psychologovi aby vám pomohl rozebrat problémy. Vy víte, kde jsou. Jen si je bojíte přiznat. Když si jen sednete a budete naslouchat svojí mysli, ona vám řekne, co vás doopravdy trápí (to, na co nejvíc myslíte a týká se to vás. Mysl ráda řeší problémy druhých, protože pak nemá kapacitu na řešení vlastních problémů). A když to pak vyjádříte, přijmete to – tak jednoduché to je, protože duše se učí prožíváním!!! – když vztek prožijete, přijmete ho. Když ho dusíte v sobě, nepřijímáte ho – „ vždyť já přece nejsem takový vztekloun…“. Vyzkoušeno a zdaleka ne jen mnou 🙂 Nestyďte se za svou bolest, nedokonalost… „slabost“. Každý nějakou máme. To, že většině lidí brání strach ji ukázat neznamená, že tam není. Když vás za to někdo odsoudí, znamená to pouze, že to vadí jeho vzorcům chování (EGU)– má strach z toho, co jste udělali. Jsme tu proto, abychom se učili. Abychom prožívali. Tak proč se tomu bráníme?

Emoce jsem se učila vyjadřovat asi půl roku a musím uznat, že není nad to si praštit do stolu a zanadávat, když se někde něco podělá (i když opět hodnotí EGO :)). Není nad to říct druhému, že jeho chování mi ubližuje a popovídat si o emocích, protože nemáte strach, že vás ten druhý odsoudí. Obohacuje to oba. Naší rodinu to změnilo k nepoznání. Nejdřív strach z toho, co to sakra vyvádím, pak se emoce pomalu začaly otevírat i u ostatních. Teď máme tak blízký, důvěrný a láskyplný vztah, jako nikdy dřív. A pořád se to zlepšuje. To za to stojí 🙂

Spousta lidí před sebou utíká – taky jsem to dělala. Chodila jsem běhat 5 km někdy až 6x týdně. I to je svým způsobem cesta – vyběháte třeba vztek, ale prožijete ho? Poučí se z toho vaše duše? Pochopí a přijme co se stalo? Ta moje to neuměla. Dřív jsme chodili běhat celá rodina. Rodina je skupina lidí nešťastných stejným způsobem. Pokud se změníte, změníte i lidi, kteří vás znají… jen musí být vaše přesvědčení o tom co děláte silnější, než jejich. Pak to opravdu funguje. Teď běháme pro běh samotný a jen občas, neutíkáme. Neříkám, že je všechno pořád růžový – to ani nejde, náš svět je duální. Ale pokud přijde problém, není potřeba před ním utíkat, když ho máte s kým vyřešit a máte si komu pobrečet v náruči… a přijatý problém přestává být problémem…

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *