Čím více plánujeme, tím více trpíme… nevěříte?


Plánování vychází z faktu, že čas měříme na dny, hodiny, minuty… jinými slovy máme pocit, že nad ním máme kontrolu. Člověk, který potřebuje mít kontrolu nad různými aspekty života ji primárně potřebuje mít sám nad sebou a tuto potřebu pouze projevuje navenek formou plánování. Čím více tedy plánujeme, tím více u sebe bráníme toku životní energie – i ji potřebujeme mít pod kontrolou, takže ji nemůžeme pustit proudem, který by mohl ohrozit naše plány.

Plány vycházejí z rodinných vzorců a tedy z pocitů, které nám chybí. Je těžké si připustit ty pravé myšlenky, které nás opravdu motivují dělat plány a rozhodnutí, které děláme. Vzhledem k tomu, že naše životy jsou plné nedostatku pozornosti, sebedůvěry, sebevědomí, sebelásky, smutku a podobně, snažíme se tvořit situace, které nám právě tyto šrámy na duši zaplácnou. To ale není řešení – jediné řešení (to co doopravdy chceme) je přijetí sebe sama a prožívání lásky. Naše duše to velice dobře ví a proto nás vede tou nejkratší cestou a lásce. Pokud se bráníme například tím, že kvůli plánům nevidíme cestu kterou chce jít naše srdce (duše), přináší to utrpení. Čím více se bráníme, tím víc trpíme. Jak konkrétně to funguje jsem psala ve článku o zrcadlení.

Opravdu trpět začínáme ve chvíli, kdy nám nějaký plán nevyjde. V takovém případě totiž nastává pocit ztráty kontroly, který v lidech vzbuzuje strach a ten působí stres. Člověk, který se má pod kontrolou není schopný na onen stres reagovat – útok/útěk. I proto je drtivá většina evropské populace ve stresu. S tím také souvisí pocity selhání, nebo pocity, že nám to někdo zkazil – automaticky se stavíme do role viníka, nebo oběti.

Pokud však plánujeme hlavou, ale hlavou netvoříme, je jasné, že se ve většině případech plány nepodaří dodržet. Pokud se to podaří, tak jsme je stále tvořili hlavou (na základě potřeby získat nějakou emoci) a ve většině případech nám tedy ani dosažený cíl nepřinese pocity, kvůli kterým jsme ony plány budovali (hledáme lásku, ne jen zástupné pocity).

Prožívání lásky znamená prožívání bytí – tedy tady a teď, znamená to nelpět, neplánovat, nesoudit… ale s vděčností přijímat vše, co k nám přichází. Jen pak zažíváme to pravé štěstí, radost, hojnost… Jedna z osvědčených cest jak toho dosáhnout je tedy dostat se do takové deprese, že nám nic jiného než věřit a přijímat nezbyde… Pokud na sobě aktivně nepracujeme, naše duše nás vede přesně touto cestou…

Plánování má smysl v případě, kdy nějaký cíl vytyčíme srdcem – tedy touhou. Tím stanovíme záměr. Pak naši pozornost směřujeme právě tímto směrem. Tedy vnímám synchronicity a jakmile vidíme situaci která vede k našemu vytouženému cíli, chopíme se jí. 

Např: Mám záměr že se toužím dobře cítit ve svém těle. To znamená zhubnout, nabrat nějaké svaly, zdravěji jist… Když si představím že toto praktikuji, cítím se skvěle. Tak ověřím, že jsem záměr vytyčila srdcem. 

  1. Jednou z možností je naplánovat v kalendáři čas kdy budu chodit běhat, kdy budu posilovat a nechám si udělat jídelníček na míru. Vše striktně dodržuji. Pokud mě třeba rozbolí koleno nebo si natáhnu sval, zvolím jiné aktivity, u kterých mi oenen „problém“ nebude překážet. 
  2. „Ono se to nějak stane, plánovat nebudu“. I v tomto případě pokud plánovat nebudu, budu se stejně cítít mizerně, protože nejsem spokojená ve svém tělě, ale stejně tak to nejsem schopná změnit. Tedy takovýto přístup plodí sebenenávist. To taky není cesta.
  3. Nastavím záměr a řeknu si „Co bych mohla udělat pro to, abych dostáhla cíle?“ Jak se u toho budu cítit? Dále je třeba být v kontaktu sama se sebou. Tedy nechce se mi běhat protože mám nějaký zásek (třeba strach vypadat dobře protože bych mohla přitahovat pohledy mužů, ale to nechci, protože se bojím intimností), nebo protože mě bolí koleno? Pokud mě bolí koleno, budu pokračovat, nebo se zamyslím co mi tím tělo asi chce říci? Pokud mám zásek, je možní že ho vůlí překonám, ale taky je možné, že se u toho současně zavřu – přestanu vnímat své emoce – protože nerespektuji emoce, tedy náš „kompas“, sama sebe a to bolí. Stojí to za to?

 

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂