Čím více mluvíme, tím méně žijeme


Snad každý z nás velice rád mluví o sobě. Někdo si stěžuje, někdo se vychvaluje, jiný říká jaký je, někdo mluví o svých plánech, o svých přáních, o prožitcích, touhách… Všechny takovéto monology mají jedno společné – směřují naši pozornost do minulosti nebo budoucnosti. Žít se však dá jen tady a teď. Tady a teď tedy znamená prožívat to, co říkáme a děláme.

Proč to tedy děláme? Vzpomínání nám umožňuje dostat se do emocí, které jsme prožívali dříve. Pokud o minulosti/budoucnosti jen mluvíme ale neprožíváme to co říkáme, dostáváme se tak do hlubších a hlubších bažin sebenepřijetí a emocí s tím spojených – tedy viník/oběť. Buď jsou to emoce spojené se stěžováním si – takovéto monology nám umožňují získávat pozornost tak, že se litujeme, stěžujeme si, pomlouváme a podobně. Vzpomínání na hezké prožitky nám většinou přináší smutek, protože jakmile se opět vrátíme do tady a teď, uvědomíme si, že dovolená je již za námi, že onen partner nás již opustil, nebo že milovaná vnučka odjela a teď je tu opět ten život, který se naštěstí dá překlenout hezkými vzpomínkami. Pak opět nastoupí emoce na téma role oběti práce, manžela, systému… atd.

Mluvení o budoucnosti má jiné, snad ještě zapeklitější úskalí. Čím více básníme o tom co bude, tím více očekávání tvoříme jak u sebe, tak u posluchačů. Čím více očekávání na sebe navalím, tím větší mám strach selhat. Čím větší mám strach selhat, tím více se bojím uskutečnit to, o čem jsem mluvila. Vidíte to? Čím více mluvíme, tím méně žijeme, protože naše teď je stále náročnější a v očích nás samých je dosažení našich cílů stále méně reálné.

Co s tím? Mluvení o minulosti nám může velice dobře posloužit k přijetí současnosti, pokud si dovolíme to, co se stalo prožít. Ve chvíli, kdy přestáváme o minulosti jen mluvit, ale prožíváme ji, minulost se stává současností. Proto je možné ji přijmout tak jak se stala a tím změnit naše teď. S mluvením o budoucnosti je to stejné. Pokud si dovolíme prožít všechny emoce s budoucností spojené – přijmeme možnost že selžeme, že to bude jiné než chceme atd, opět tím měníme naše teď – tedy sami sebe.

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂