Celý život konáte dobro a přesto trpíte? Pak nechápete jak funguje zákon zrcadlení(přitažlivosti)…


Zákon zrcadlení je základní a rozhodně jeden z nejdůležitějších zákonů platících na Zemi. Tento zákon jde jednoduše vysvětlit jako dostávám co vyzařuji. Jak je možné že když pomáhám druhým není mi pomoženo? Proč trpím když trpějícím pomáhám netrpět?

Vyzařuji to co prožívám, ne to co dělám. Přitahuji tedy pocity a prožitky, nikoliv činy. Pokud pomáhám druhým, ale stále se připadám jako oběť osudu, budu přitahovat emoce související s rolí oběti – tedy smutek, zoufalství, pocity bezmoci… nehledě na to co dělám.

  • Příklad: Chodím nalévat polévku bezdomovcům, ale celou dobu co tam jsem se mi hlavou honí myšlenky typu… “Až přijdu domů, zase tam můj muž bude sedět u televize s pivem a s ničím nepomůže… jak jsem si tohle zasloužila”. “Taky by ho někdy mohlo napadnout mi pomoci… ale ne, to ho doma nenaučili”. “Šéf zase povýšil někoho jiného… chjo… to je nespravedlivé, vždyť já jsem ve firmě déle a mám perfektní výsledky”… Celou dobu tedy prožívám pocity nespravedlnosti – tedy roli oběti. Tvořím tedy lítost, sebelítost, smutek, zoufalství, pocity bezmoci atd. A ty si vesele zhmotňuji tím, že mě šéf nepovýší i když k tomu mám všechny předpoklady, tím, že mi muž nepomůže i když dřív to třeba dělal atd. Čím více v tom jsem, tím více se cítím jako oběť a tím více tvořím podobné situace. Pokud ještě nalévám polévku bezdomovcům a dělám další dobrovolnou činnost protože jsem četla že dostávám co vyzařuji, propadám ještě většímu zoufalství, protože to nefunguje…

Zákon přitažlivosti funguje na všechny energie – duální (tedy jak na pozitivní, tak na negatiní) i na neduální lásku. Dualitu tvoří nevědomost a z ní vycházející strach. Kde je strach, není láska a naopak. Dualita je to, co nám umožňuje prožívat prostor, všechny emoce kromě lásky a zlo bez dobra by nemohlo existovat…zbyla by jen neduální láska. Dokud se tedy pohybuji na úrovni duality, bude můj život plný různých emocí založených na strachu, ale ne lásky.

Z toho jasně vyplývá, že pokud chci prožívat lásku, musím se dostat mimo dualitu – tedy mimo strach a nevědomost.  Toho lze dosáhnout jen jedním způsobem – dostat se mimo duální roli oběti a viníka do neduální role tvůrce. Jde o proces, kdy si v čím dám tím více situacích jsem schopna uvědomit, že to co prožívám je moje dílo

  • Příklad: Nalévám polévku bezdomovcům a v hlavě mi běží stejné věci jako jsem psala před tím… a najednou mi hlavou bleskne uvědomění… proč tady jsem? Vždyť to nefunguje a vytáčí mě můj muž, šéf… Přijdu domů a poprosím muže o pomoc. Přijdu do práce a zeptám se šéfa co mám dělat, aby mě povýšil… Tím se přestávám litovat, přestávám být oběť a začínám tvořit. Základ je tvořit s otevřeným srdcem – tedy pokud mi muž řekne “ano, pomůžu ti” ale neudělá to, je třeba sdělit a ideálně i prožít co cítím – tedy rozsypat se a přijmout se v tom. Otevřené srdce máme ve chvíli, kdy se přijímáme.

Jako tvůrce si postupně uvědomuji svou zodpovědnost za všechno, co se mi v životě děje. S tím jak se v této roli pohybuji více a více odchází strachy a nevědomost a ty se logicky musí nahrazovat neduální láskou – tedy důvěrou a moudrostí pramenící z pochopení. Postupně přichází jedno uvědomění za druhým, přestávám lpět na nepotřebných věcech, jsem schopna se čím dál tím více vnímat a tím pádem také hlouběji prožívat. Když si uvědomuji své prožitky, jsem schopna lépe tvořit a hlavně si uvědomuji co tvořím aktuálně a zda to tvořit chci nebo ne.  Čím hlubší mám prožitky, tím více jsme schopná milovat a tím jsem silnější bytost. Čím jsem silnější bytost, tím lépe jsem schopná tvořit svou realitu, protože si více do hloubky uvědomuji své prožitky… a takhle to jde až k osvícení.

Být v roli tvůrce ale není sluníčková záležitost – čím více se člověk vnímá, tím více si uvědomuje emocionální bolest, kterou mu způsobily prožitky v duálním světě. Bolest, kterou způsobovalo sebenepřijetí v daných okamžicích. Aby tyto prožitky člověk zvládl, má dvě možnosti. Buď novu zavřít oči – ale to většinou už moc nejde, nebo se emocionální bolesti kterou cítí postavit a přijmout ji. Přijmout znamená přestat utíkat, prožít a přijmout se v daném stavu – pokud jen prožijeme ale nepřijmeme se v daném stavu, zůstáváme v roli oběti a jen více vnímáme emoce s ní spojené. Bez sebepřijetí je “jen” prožívání emocí cestou do emočního pekla, depresí, šílené beznaděje… Proč je to tak důležité? Protože pokud více prožíváte roli oběti, více přitahujete situace tvořící emoce s ní spojené.

  • Příklad: Zeptala jsem se šéfa proč mě nepovýšil a on mi řekl třeba že podle něj dost nepracuji – připadám si že to je nespravedlivé (opět se cítím jako oběť), takže přijdu domů, sdělím to muži (pokud mám důvěru v tom, že mě podrží) a rozbrečím se. Když vybrečím bolest spojenou s pocitem nespravedlnosti, jsem schopná se v tom na dané úrovni přijmout a otevřít tak srdce. Není třeba a snad ani možné prožít všechno…K tomu jsou perfektní techniky práce s vnitřním dítětem, šamanské cesty, psychoterapie, RUŠ, prodýchávání… Ideální je se danou techniku naučit a pak jí dělat sám když je třeba.

Učit se postupně více vnímat sám sebe je dost trnitá cesta plná emocionální bolesti a pláče, ale také lásky a uvědomění. Vědomější život je mnohem více naplňující než život v nevědomosti.

  • Příklad: Přijmu se i když podle šéfa nepracuji a příště mě zase nepovýší – proč? Jak jsem se cítila pokaždé když jsem přišla do práce? Cítila jsem to stále jako nespravedlnost? Pak jsem vůči povýšení stále v roli oběti, přestože doma jsem se přijmout dokázala. Je třeba to zpracovat na hlubší úrovni. Až se budu i po velkou část pracovní doby přijímat i když jsem nebyla povýšená a podle šéfa se flákám, budu vyzařovat sebepřijetí, takže mě i šéf přijme, tedy povýší.

Tento zákon jasně vysvětluje, proč si násilník často najde hodnou a zakřiknutou ženuoba jsou vevnitř zoufalí a bezmocní, ale jeden to ventiluje ven, druhý se cítí jako oběť. Oba se ve výsledku cítí stejně. Pokud žena od takového muže uteče ale její psychický stav se nezmění, najde si jiného násilníka, nebo jiného zakřiknutého muže… prostě jiného “zoufalce” jako je ona. Proto se lidé velice často pohybují v kruzích – přitahují pořád to stejné, protože prožívají pořád stejné emoce.

Další úroveň zákonu zrcadlení je fakt, že všechno co máme kolem sebe je zrcadlo našich vnitřních částí a pokud tedy změním své pocity, změním také fyzický svět kolem sebe. Největšími učiteli nám jsou vztahy – rodina nám nejprve zprostředkuje rodinnou karmu – tedy soubor vzorců chování v dualitě a pak nám vztahy (i rodinné) dávají jedno zrcadlo za druhým, abychom měli možnost se v těchto vzorcích přijmout.

Pokud změníte sebe, změníte i okolí. Proč? Protože tím že se v něčem přijmete, začnete okolí dávat silné zrcadlo. Takové zrcadlo okolí buď donutí také se v oné věci přijmout, nebo odejdete vy nebo se Vás zbaví – jste prvek, který bourá zaběhlé vzorce dané společnosti. Ať tak nebo tak změníte to, v čem žijete.

  • Příklad: V práci se všichni pomlouvají a vy se najednou již nechcete zapojovat. Pokaždé když se začne drbat Janin, podle ostatních velký, zadek řeknete “ale vždyť její zadek je v pořádku”, protože to tak ucítíte. Tak všichni začnou drbat Vás, protože nevědí co s Vámi. Pokud se v tom pokaždé přijmete a budete schopni do práce přijít s tím, že je v pořádku že Vás drbou, protože to co řeší jsou jen jejich problémy, ostatní nebudou vědět co s Vámi. Některé kolegyně za vámi začnou chodit a ptát se jak to děláte, že jste tak v klidu, jiné Vás budou ještě více nenávidět… Ty které Vás začnou obdivovat budou naslouchat a protože budete vyzařovat klid, budou Vám věřit a třeba se i pokusí přidat na cestu sebepřijetí. Ty co Vás nenávidí nejsou schopné ono zrcadlo snést – ale to je jejich problém… Zda v práci zůstanete nebo ji opustíte je Vaše volba, pokud to šéf neudělá za Vás. Pokud Vás vyhodí, vězte že to má smysl. Přijměte že to byl jeho problém a s Vámi není nic špatně a práce kterou najdete bude odpovídat Vaší nově nabyté sebehodnotě (ať už kolektivem, platem… nebo jinak). Důležité je si nelhat ve vlastních pocitech – to jestli jste si lhali jasně poznáte na tom co Vám život přinese.

Duše tu je proto, aby prožívala a to je také smyslem života. Žádná emoce není ve své podstatě bolestivá – bolí sebenepřijetí v průběhu prožívání dané emoce. Proto se říká že cesta je cíl. Duše nikam neběží, duše jen prožívá. Dopřejme jí nejen ty “negativní” prožitky, ale také to krásné. Je v pořádku být šťastný i když vidíme cestu, která nás ještě čeká a bolest ostatních lidí. Je to jejich bolest a oni si jí sami vytvořili. Neberme jim ji… pokud chtějí být oběti a viníci, chtějí svým způsobem také trpět.

Další důležitý fakt je, že zákon přitažlivosti zrcadlí emoce, ne to co si myslíme že chceme – chce naše EGO, ale EGO není duše. Pokud si tedy myslím že budu šťastná jedině s jedním konkrétním mužem, ale ten muž by mě šťastnou prostě nedokáže udělat a duše to ví, tak se shodou okolností třeba odloučíme a i když se k němu budu sebevíc snažit vracet, všechno se bude kazit, i když na sobě budu pracovat o 106. Zde je důležité věřit a nelpět.

Věřit a nelpět je stav, kam se každý propracuje jindy, ale každopádně se jedná o postupný proces. Základ je netlačit na sebe a přijímat sebe i to, co se děje…

Zákon přitažlivosti není jediný zákon který řídí náš život. Řídí nás také další bytosti které pomáhají aktivovat určité části naší osobnosti a tím jak nám ukazují co řešit nás pomáhají směrovat, řídí nás také náš “úkol” – to co jsme si sami určili že chceme prožít a další vlivy… sama stále objevuji co všechno nás ovlivňuje… ale zatím všechno co jsem našla podléhá zákonu zrcadlení.

LÍBÍ SE VÁM, KDYŽ JSOU VE ČLÁNCÍCH KLIKATELNÉ ODKAZY?  MĚ MOC, ALE BOHUŽEL NENÍ V MÝCH SILÁCH ODKAZY AKTUALIZOVAT PODLE ČLÁNKŮ NOVÝCH. BUDU MOC RÁDA, KDYŽ MI POMŮŽETE A DO KOMENTÁŘŮ NAPÍŠETE KDE JE TŘEBA ODKAZY PŘIDAT 🙂