Čas – reálné platidlo, které nahradily umělé peníze


Čas… pro spoustu z nás je to veličina, které máme málo. Jsou také chvíle, kdy ho máme nadbytek. Když sedíme ve vlaku a nemáme do čeho píchnout, tak třeba serfujeme na internetu a naprosto bezmyšlenkovitě mrháme tím nejcennějším co máme.

Lidé zapomněli jak je čas důležitý. Kolikrát slýchám, že si dítě rodiče nemohou pořídit, protože to je drahé… realita je ale jiná. Děti nejvíce potřebují tu jedinou reálnou hodnotu – čas, čas prožitý tady a teď – tedy de facto lásku.

Lidé – alespoň v naší zemi – se dětem už od malička snaží předat myšlenku, že to důležité jsou právě peníze. Že to bez nich nejde. Když se rodiče ptají dítěte čím by se chtělo stát až dospěje, jedna z prvních reakcí je z pravidla – “ale to tě neuživí”, nebo naopak “dobrá volba, tam je hodně peněz”. Nejdřív si vydělej a pak se bav (tedy logicky vydělávání peněz je něco jiného než zábava)

Naučili jsme se nevážit si toho co máme a proto v myšlenkách pořád utíkáme do minulosti a do budoucnosti. A naše biologické hodiny tikají – paradox je, že čím více utíkáme z přítomnosti, tím rychleji fyzickému tělu tikají.

Naučili jsme se celý náš život točit kolem peněz a náš čas tak v očích nás samotných ztrácí na hodnotě (Hodinová mzda x kupní síla peněz).

Jsme to jen my, kdo určuje za kolik peněz za hodinu směňujeme náš čas. Jsme to jen my sami, kdo určuje kolik hodin denně chceme věnovat té či oné činnosti – práci, rodině, zábavě… Jsme to jen my kdo může říct  “a dost, já si svého času vážím víc než abych ho věnovala lidem, kterým ho věnovat nechci, abych dělala práci, která mě nebaví”…

Pokud chcete i Vy něco změnit, začněte tady. Je třeba opravdu cítit, že já si zasloužím víc. Že to jde jinak a že chci, abych to právě já měla jinak. Bez toho to nebude fungovat. Bez toho se jen budeme utápět ve vlastních emocích strachu, vzteku, smutku a pocitu viny.

Dostali jsme se do začarovaného kruhu, kdy máme pocit, že musíme pracovat, abychom se uživili. Nutíme se tedy do dělání věcí, které nechceme – jako ráno vstávat, dělat práci, která nás třeba nebaví, omezovat čas s rodinou a na zábavu. Tím vším si ubližujeme a neustále tím sami sobě říkáme “ty si nezasloužíš lepší život”, “jsi k ničemu”, “kdybys poslechnul rodiče a dělal programátora, teď bys byl za vodou”…

Peníze nám dávají falešný pocit svobody – máme pocit, že můžeme tohle a tamto… ale při tom jsme pořád v budoucnosti nebo minulosti… nejsem tady a teď. Teď sedím v práci kterou nechci dělat a říkám si, až přijdu domů, tak… A tak naše hodiny tikají a tikají.

Svoboda není fyzický stav, je to stav mysli. Stav, kdy dělám po čem teď toužím. Pokud chodím do práce abych vydělala peníze, abych mohla zaplatit co chci, je to opravdu svoboda?

Čas lze vnímat dvěma způsoby – buď absolutně, nebo relativně. Absolutně čas vnímáme třeba u nás – píchačky, pauzy na oběd ve školní jídelně, otevírací doby…

Tohle ale dítě ani různé kultury nechápou. Čas není lineární – je jen teď a pokud se naše myšlenky zachytily kvůli emoční vazbě v minulosti nebo v budoucnosti, dostáváme tyto životní fáze (vzpomínky nebo představy) do přítomnosti. Naše tělo reaguje při vzpomínce na milovanou osobu velice podobně, jako když ji vidí. Pokud ale žijeme ve strachu z nedostatku, na co myslíme nejčastěji?

Čas je hodnota, kterou si nelze koupit. Co je to za nesmysl vydělávat si peníze něčím co mě nebaví, abych si mohla užít 5 týdnů dovolené? Čas lze pouze prožít a je jen na nás jak to uděláme.

Abychom s tím rozhodováním neotáleli do nekonečna, je náš život ohraničen zrozením a smrtí. Strach že zemřeme a neužilli jsme si život je jedním ze spouštěčů, abychom si alespoň pár let před smrtí dovolili doopravdy žít…

Představte si, že zítra Vás může srazit auto a zemřete… jak byste teď zhodnotili Váš život?